Příběhy mých klientů

Protože vím, jak těžké je věřit někomu novému, zkusím vám pomoct překonat obavy několika příběhy mých klientek a klientů. Jsou to příběhy, které přesně dokreslují, proč je důležité vnímat nejen lékařské zprávy, ale široké systémové souvislosti. Nebo se nevzdávat, když jeden způsob řešení neplodnosti nevyjde. Pokud díky nim jen trochu získáte odvahu prát se se svou (ne)plodností dál nebo znovu, budu moc ráda.

Magda (33), nemohla 3 roky otěhotnět a lékaři neviděli fyzickou příčinu

Magda ke mně přišla jako novomanželka. O dítě se s partnerem snažila již před svatbou. Ale neúspěšně. Vídaly jsme se pravidelně, 1x do měsíce, a mluvily o mnoha věcech. O její rodině, o rodičích – kdy svou maminku popisovala jako oběť a chování a styl výchovy svého táty nedokázala pořádně zpracovat ani v pokročilé dospělosti. V určitých momentech bylo evidentní, že ještě zcela neopustila hnízdo. A to byla první oblast, na kterou jsme se zaměřily. Potřebovala pochopit, že ať to doma bylo, jak to bylo, oba její rodiče jako za sebe zodpovědné osoby mohly průběh vztahu kdykoliv změnit. Že to neudělali, byla jen jejich věc. A že teď ona potřebuje vzít svůj život do vlastních rukou a vnímat svatbu jako definitivní osamostatnění se. Od rodičů i jejich způsobu chování a života.

Ukázaly se i další skutečnosti. Například se o miminko pokoušela s partnerem už před svatbou, ale přišly jsme na to, že podvědomě měla uloženou informaci, že dítě má přijít až PO svatbě. S tím se mimochodem setkávám u klientek, jež ještě nejsou vdané, velmi často! Pokud jsou před svatbou neúspěšné, po svatbě obvykle do jednoho roku otěhotní.

Brzy jsem také zaregistrovala, že Magdu trápí její tělo. Stále se snažila hubnout. Říkala, že chce být zdravá pro své miminko. Jenže zvolila hladovění. Byla neustále bez energie, co jí chybělo, řešila doplňky stravy. O jídle jsme spolu přesto cíleně vůbec nemluvily. Jen potřebovala vidět, že jíst se dá normálně. I takové drobnosti jako fakt, že jsme si spolu daly oběd, byly nakonec velmi důležité pro to, aby přehodnotila svůj vztah k sobě a svému tělu a začala jíst bez výčitek.

Posledním prvkem v terapii bylo zapracování její neochoty podstoupit IVF (mimotělní oplození vajíček spermiemi). Přestože tvrdila, že IVF podstoupit chce, její tělo nespolupracovalo. Podstoupila několik pokusů o inseminaci bez odezvy na léky a bez těhotenství. Dle lékařů zde nebyl viditelný důvod, aby se pokusy nepovedly. Stanovily jsme si tedy termín IVF, pokud by neotěhotněla spontánně do určité doby. Mimo jiné jsem jí hodně vyprávěla o Srí Lance, popisovala, jak klidné je to místo. A zdůrazňovala jsem, že mnoha ženám se podaří otěhotnět jako zázrakem právě na dovolené, protože zapomněly na své starosti, které měly doma. Termín IVF byl tedy stanoven po dovolené, kam se po dlouhých letech bez odpočinku rozhodla skutečně odjet. Na Srí Lanku odletěla s manželem v březnu 2017. Já ji v mezičase objednala na kliniku na IVF konzultaci. A když přišla, lékař zjistil, že je těhotná.

Když jsem s ní mluvila naposledy, byla gravidní čtyři týdny. Poprosila jsem ji o zpětnou vazbu a Magda mi napsala toto:

„Je velkým přínosem a psychickou oporou mít vedle sebe v tomto emocionálním období někoho, kdo vám může poradit a podat pomocnou ruku. Sama jsem zažila chvíle, kdy vám nikdo na internetu nebo v okruhu zasvěcených kamarádek neporadí. Procházíte obdobím, které zatěžkává vaši mysl, vztah a každodenní fungování. Emoce jsou jako na houpačce, když se snažíte o miminko a vaše tělo vám také zrovna moc nepomáhá... Sledujete se a hlava vám jde z toho kolem. Připadáte si jako nesvéprávná chovanka ústavu pro duševně choré. A pak je tu najednou ten váš "anděl", který vás uchlácholí, uklidní, vše vysvětlí a poradí. Najednou se mračna vaší vystrašené a pochybovačné mysli roztrhají a vy jasně vidíte směr kam jít a s důvěrou se můžete vydat vstříc novým krokům. Já osobně jsem maximálně spokojená a vděčná za pomoc a informace, které mi Renata poskytla. Myslím, že nebýt jejích rad a doporučení, je naše cesta za vytouženým miminkem velmi dlouhá a komplikovaná.“

Sofia (41), má italská klientka, mě kontaktovala ve svých 39 letech, po dvou potratech

V případě Sofie šlo o ženu, která po dětech vlastně nikdy netoužila. Nikdy se za nimi podle svých slov neotáčela, nepotřebovala si s nimi hrát… Dokud ovšem nepotkala svého muže. Bylo jí 34 let, ale každý z nich žil v jiné zemi. Vztah na dálku nicméně fungoval dva roky. Pak se za ním přestěhovala, studovala jazyk, hledala si práci… a čas utíkal. O pět let později si najednou uvědomila, že její partner by byl nejlepší táta na světě. Její biologické hodiny se roztikaly. Toužila po miminku, chtěla právě se svým mužem založit rodinu. Byla přesvědčená, že nastal správný čas. Jak ale vyprávěla:

„Byl to ten správný moment! Pro mě, pro nás. Ale ne pro můj organismus. Po dvou potratech a spoustě lékařů, jsme těsně po mé čtyřicítce zjistili, že jsem plná endometriózy. Ale nejen to. Moje hormonální testy byly již velmi nízké, špatné. Bylo to zlé. Smířit se s vlastní infertilitou vážně není snadné. Cítila jsem se dobře, bylo mi dobře, a přestože jsem oslavila své 40. narozeniny, vypadala jsem mnohem mladší, podle mnoha prohlídek byla ve formě… Ale nemohla jsem otěhotnět. A pokud ano, přišla jsem o dítě již během několika prvních týdnů.“

Její gynekoložka jí rozmlouvala umělé oplodnění. „Už v roce 2014, v době, kdy v Itálii bylo darování lidských gamet ještě zakázané, mi doporučovala, abych nezkoušela umělé oplodnění, bombardování hormony a stimulaci, abych se vyhnula pohlavnímu styku podle časového harmonogramu, milionům kontrol a pocitům pokusného králíka. Doporučila mi vzít v úvahu také darovaná vajíčka. Dva roky jsem její slova nosila ve své mysli. Jen jednou zkusila hyperstimulaci a sama sebe se ptala, zda vůbec někdo z nás ví, co všechno tohle bombardování léky přinese za několik let. A pořád jsem se vracela k darování vajíček. Bylo to jako mantra. A já začala hledat státy, kde je povolené.“

Sofia váhala mezi Španělskem a Prahou. A vybrala si Prahu. Zasypala mě otázkami, pochybnostmi, já jí popravdě odpovídala a vzhledem ke vzdálenosti jsme si dlouho psaly. Pomohla jsem jí najít kliniku a na všechno ji připravila. Ve své zpětné vazbě mi pak napsala mimo jiné: „Renata mi popsala dobře kliniku, její atmosféru, profesionalitu, lékaře. Věřím jí. Co jiného jsem také mohla dělat. Sami jsme to zvládnout nemohli. To nemůže snad nikdo. Museli jsme někomu věřit. A já jsem jí věřila a doopravdy jsem se cítila přijímaná. I když se to zdálo legrační, protože jsem ji znala zatím jen po e-mailech.“

Na první konzultaci přijela v září 2015. Rok 2016 pro ni byl tvrdý, plný utrpení a teprve tehdy se rozhodla definitivně, že do toho půjde. Ve 22. týdnu těhotenství mi psala: „Pravděpodobně to bude složité, ale chci svému dítěti hned od začátku vysvětlit, že proto, aby se narodilo, jsem potřebovala velkou pomoc. Ale že ho miluju a miluju muže, který bude nejlepší otec na světě.“

Na její situaci bylo jasně vidět, že páry bojující s neplodností mají až zoufalou potřebu mluvit, být chápány, cítit, probírat své pochybnosti, vyjádřit všechny své emoce i dovolit si v hlavě mít nejen krásné, ale i strašlivé myšlenky. Potřebují mluvit o svém domnělém selhání, o očekávání. A většinou nemají s kým. „Hovoříme o celé řadě věcí každý den, ale o selhání, o očekávání, o potratech, o hormonech jako na horské dráze, o neplodnosti a možnostech, jak jí překonat se nemluví. Nebo alespoň ne dost. Můj syn je a bude můj syn. Je opravdu tak hanebné mít potřebu pomoci? Pro mě ne, teď už ne,“ napsala mi Sofia úplně nakonec. A já jsem ráda, že jsem jí mohla pomoct vším tím maratonem úspěšně projít.